Vybudování Národního domu znamenalo pro tehdejší amatérské prostějovské divadlo silné zadostiučinění i vzpruhu. Po desetiletích činnosti se konečně mohlo ucházet o skutečně důstojný prostor a hrát navíc na stejném jevišti jako profesionální kolegové. Z celé řady místních souborů, které na scéně Národního domu vystupovaly, se následující text soustředí především na ty, jež byly a jsou s Národním domem nejtěsněji provozně a organizačně propojeny, působí pod jeho střechou a spolupodílejí se pravidelně na jeho repertoáru. Zároveň to jsou soubory s dlouhodobou kontinuitou a významnou rolí v místní divadelní kultuře.
ÉRA OCHOTNÍKŮ
Jednota divadelních ochotníků Tyl
Prvním, do jisté míry privilegovaným ochotnickým souborem měšťanského typu s takovými aspiracemi, byla Jednota divadelních ochotníků Tyl založená v roce 1900, jež plynule navazovala na činnost Spolku divadelních ochotníků působícího již od roku 1871. Byl to právě tento soubor, jenž spojoval systematickou práci přímo s představou své budoucnosti v Národním domě. Nepřekvapuje tedy, že spolek přispíval na postavení nové divadelní budovy deseti procenty ze svého výtěžku, byl zakládajícím členem jeho Družstva, a mohl tak projednávat s městskou radou veškeré záležitosti týkající se divadla.
Při slavnostním otevření Národního domu v listopadu 1907 vystoupil spolek Tyl s Vrchlického komedií K životu a v prosinci s Šimáčkovou hrou Jiný vzduch. V obou inscenacích se představil herec a režisér pražského Národního divadla Karel Želenský.
Činnost spolku formovaly až do roku 1908 zejména dvě osobnosti: iniciátor jeho vzniku Jakub Nekula a především režisér i herec Vladimír Pleský. Již od počátku měl velké ambice a ročně připravoval kolem deseti inscenací; časem se tak spolek profiloval jako velmi kvalitní soubor s výraznými hereckými osobnostmi, mezi něž patřili například J. Zlámal, J. Průcha, J. Jeřábek, K. Zahradníková (roz. Krapková), B. Jelínková, L. Součková a jiní. O významu a činnosti Tyla svědčí také okolnost, že se v roce 1913 podílel na organizaci sjezdu moravského ochotnictva, který se konal v Národním domě.
Postavení a místní autoritu souboru dokládá i jeho pravomoc zvát do Národního domu kočovné družiny, ale i soubory stálých scén, například brněnské Národní divadlo. Stejně tak se respekt k jeho úrovni odrážel i ve značném počtu hostování významných profesionálních herců. Od roku 1908 tak vystupila na jevišti Národního domu řada vynikajících sólistů z Národního divadla v Praze, Divadla na Královských Vinohradech, divadla v Plzni a dalších. Hned v roce 1908 hostovala v Maryše Hana Benoniová, jejíž výkon sledoval Vilém Mrštík.⁴ V roce 1910 hostoval Josef Šmaha v Gogolově Revizorovi. Na představení se podílel nejen jako herec, ale také jako režisér; zkoušel tehdy se souborem celý týden.⁵ Eduard Vojan, legenda českého herectví, vystoupil v Prostějově o rok později v Shakespearově Kupci benátském. Se souborem hrávali vedle již zmiňovaných i další významní pražští hosté Marie Hübnerová, Eduard Kohout, Otto Čermák, Zdeněk Štěpánek nebo Jaroslav Vojta.
Repertoár souboru byl při množství inscenací – zejména před válkou – přirozeně bohatý, ale výrazně v něm dominovaly hry českých autorů A. Jiráska, L. Stroupežnického, V. Štecha, F. X. Svobody, J. Zeyera, J. Vrchlického, G. Preissové, bratří Mrštíků, K. Čapka, F. Langera a dalších. Nejvíce hranými byly texty B. Vikové-Kunětické, tehdy velmi populární dramatičky. Spolek uvedl v průběhu své činnosti pět jejích her, některé i opakovaně, například Cop (1907, 1909, 1913) a Holčičku (1914, 1945). Impresionistická hra Oblak J. K. Vapila byla inscenována třikrát (1920, 1928, 1933). Ze světové produkce volil soubor zejména konverzační komedie, ačkoliv také nastudoval expresivně laděnou satiru F. Wedekinda Komorní pěvec (1915).
Během let spolek Tyl vyspíval, omezoval počet každoročně připravovaných inscenací a zaměřil se na zvyšování jejich inscenační úrovně. Díky tomu se po roce 1920 spolku dařilo na jevišti úspěšně čelit narůstající konkurenci nově založeného a rychle vyzrávajícího profesionálního olomouckého českého divadla, s nímž se tehdy často střídal na stejném jevišti. Z těchto let je třeba připomenout zdařilé inscenace G. Preissové Gazdina roba (1925) a J. K. Tyla Bankrotář (1926). V roce 1925 se také jako host souboru dvakrát představil člen činohry Národního divadla v Praze E. Kohout, s nímž soubor nastudoval Fauchisovu Mluvící opici a Sarmentovu Rybáře stínů.
Vrcholné období zažíval ansámbl ve třicátých letech, kdy jeho inscenace získávaly nadregionální úroveň a začínaly sklízet úspěchy i na různých zájezdech a přehlídkách, což se zpětně projevovalo i na vzestupu jeho motivace a sebevědomí. Největší úspěch se dostavil v roce 1934, v němž Tyl dokonce zvítězil ve 3. ročníku celonárodní soutěže Jiráskův Hronov s inscenací hry J. Mahena Ulička odvahy. Další významné události představují dvě inscenace vysoké umělecké úrovně v roce 1936. První z nich byla aktuálně společenská hra V. Wernera Lidé na křižovatce, jež zanechala hluboký dojem svou režijní i hereckou úrovní. Druhou byli Pogodinovi Aristokraté v režii Oldřicha Stibora. „Představení Pogodinových Aristokratů vespolně ukázalo, kolik dobré vůle, inteligence, umělecké ctižádosti, trpělivosti i tvůrčí činnosti v našich členech jest. Představením Aristokratů v režii Oldřicha Stibora z Olomouckého divadla dosáhl snad Tyl vrcholu své umělecké činnosti.“ O úzkém kontaktu s tehdejší náročnou dramatikou svědčí i uvedení hry F. Tetauera Svět, který nestvoříš (1938).
Také za okupace se v Prostějově udržoval bohatý divadelní život a zejména ochotnické divadelnictví svou energii neztrácelo. I ve čtyřicátých letech podnikal soubor zájezdy a úspěšně se účastnil festivalu Tylův divadelní červen v Kutné Hoře. V roce 1941 na něm obsadil druhé místo s inscenací Bankrotář J. K. Tyla v režii Květy Zahradníkové a v roce 1943 získal další ocenění, tentokrát s Dykovým Velikým Májem. Z významnějších inscenací uvedl v prosinci 1944 Svobodovu hru Směry života, navzdory zákazu J. Goebbelse ze září téhož roku.
Ihned po osvobození Československé republiky z nacistické okupace v roce 1945 se probudila i v souboru Tyl nová vitalita. Repertoár jeho slavnostních zahajovacích představení tvořila především česká klasika.
Soubor se prezentoval obnovenou premiérou a několika reprízami Čapkovy hry R.U.R., již za války nebylo možné uvádět, a Holčičkou B. Vikové-Kunětické.
Ačkoliv se spolek Tyl po vzepětí svého působení ve 30. a 40. letech snažil neslevovat ze svého úsilí, lze po roce 1945 vystopovat v jeho činnosti pomalý, ale patrný útlum. V roce 1951 vznikla jediná a poslední inscenace. Vzápětí soubor zanikl a zbývající aktivní členové přešli do Divadla Hanácké obce. Tím skončila více než půlstoletá historie souboru, jenž uvedl stovky představení (jen do roku 1943 jich bylo přes pět set) a jímž prošlo za dobu jeho působení 764 členů. Vytvořil tak jednu z nejvýraznějších tradic místního amatérského divadla.
Divadlo Hanácké obce
Druhý nejvýznamnější ochotnický soubor vystupující pravidelně v Národním domě – Divadlo Hanácké obce, má obdivuhodně souvislou, dnes již osmdesátiletou kontinuitu. Jeho organizačním pozadím byla původně v letech 1927–1935, jak svědčí název Dramatický odbor Československé národní demokracie v Prostějově, konzervativně orientovaná strana, která měla blízko k radničním kruhům. V období 1935 až 1940 soubor působil jako Divadelní odbor Národního sjednocení. Jako Divadlo Hanácké obce vystupuje pak od roku 1940 dodnes. Na jevišti Národního domu se začal střídat s Tylem od konce 20. let, přičemž jejich činnost probíhala ve vzájemné toleranci, protože se každý z těchto souborů věnoval jinému žánru.
Soubor začínal původně s kabaretem a přes operetu se dostal k činohře a později i k dětským představením. Po prvním úspěšném vystoupení v domě U Kořalků s operetou Prodaná láska od J. Nerudy (1927) začal soubor účinkovat především v Národním domě, kde uvedl v roce 1928 další tři zdařilé operetní inscenace – Fastrovu Krásnou Lídu, Tylovu Lesní panu a Piskáčkovu Pannu, která řekla ano. Operetní produkce souboru vyvrcholila v letech 1936–1943, kdy se na repertoáru objevily klasické tituly tohoto žánru – Polská krev, Vinobraní, Carevič, Země úsměvů a Paganini. V té době soubor disponoval třicetičlenným orchestrem pod dirigentským vedením Jana Faustina-Procházky. Největší rozruchu nastalo v roce 1939 kolem operety Perutě lásky od prostějovských autorů, libretisty Jaroslava Kurfürsta a skladatele Bohumila Jeřmínka, což bylo v době všudypřítomné invaze pražského repertoáru na venkov opravdu výjimečné. Stěžejními hereckými a pěveckými osobnostmi této éry byly Anežka Soldánová-Frybortová a Rudolf Urban, Terezie Pacholíková-Jarská a Drahoň Krapka. Velkým přínosem byly pro soubor režisérka a herečka Květa Zahradníková a od roku 1937 také choreografka Eliška Kubecová. Určující osobností Divadla Hanácké obce byl již od roku 1929 jeho dlouholetý režisér Theodor Leitner, jenž za dobu svého působení nastudoval celkem přes sto her a účinkoval ve více než pěti stech představeních, v některých i po boku významných pražských herců.
Theodor Leitner a Rudolf Hrušinský. Představení Sluneční paseka v roce 1942. (Fotografie kolorována)
Vedle operetní linie repertoáru, která v souboru převažovala až do začátku čtyřicátých let, se samozřejmě hrála i činohra. Prvním výraznějším úspěchem v tomto směru byla inscenace Maryši bratří Mrštíků. Charakteristické pro soubor bylo časté hostování profesionálních herců z reprezentativních činoherních stálých scén, jejichž kvalita a počet jsou samy o sobě dokladem úrovně souboru. Z nejvýznamnějších hostů lze připomenout Leopolda Dostalovou (A. Jirásek: Vojnarka – 1930), Milu Pačovou a Zdeňka Štěpánka (F. Langer: Obrácení Ferdyše Pištory – 1932). Známé herecké osobnosti nedodávaly představením pouze patřičný lesk a nepodněcovaly jen zvýšený zájem publika, ale taková spolupráce se zároveň stávala i školou pro celý soubor a působila na jeho růst.
Konec Československé republiky a následující nacistická okupace poznamenaly i činnost Divadla Hanácké obce. Vedle zábavné operetní tvorby se tehdy do popředí dostávala také aktuální potřeba učinit divadlo opět ohniskem národního sebevědomí a solidarity. Pro léta válečné nesvobody v době protektorátu proto bylo typické tíhnutí k vlasteneckému repertoáru. Důkazem takových snah a propojení oblíbeného žánru a národní tematiky se staly například opereta K. Běhounka Bejvávalo (1939) a zpěvohra Divá Bára (1940) podle novely B. Němcové.
Výjimečnou událostí přímo manifestačního významu v těchto válečných letech bylo slavnostní odhalení pamětní desky Františku Krumlovskému, velkému českému tragédovi, který zemřel v Prostějově. Při této příležitosti uspořádal soubor v červnu 1940 bohatý program, zahrnující také představení o tomto herci – Soupeři F. Götze, v němž vedle Františka Kreuzmanna vystoupil spolu s prostějovskými ochotníky také další členové pražského vinohradského divadla. Postava romantického herce se stala také tématem hry Poslední výstup K. Karpaty. Roli F. Krumlovského v ní vytvořil Rudolf Deyl st., se kterým soubor navázal spolupráci již o dva roky dříve a jež pokračovala i po válce.
Dalšími výraznými pražskými hereckými hosty byli například Adina Mandlová (G. B. Shaw: Milionářka – 1940), Rudolf Hrušínský (A. J. Urbana: Sluneční paseka – 1942 a J. K. Tyl: Pražský flamendr – 1943), Petr Vejvražka (F. Götz: Malostranská humoreska – 1942), Václav Vydra (F. X. Svoboda: Na bousínské samotě – 1943). V Národním domě hostovali také Eva Vrchlická, Ladislav Pešek, Jiří Pohnal, Otomar Korbelář či Vladimír Hlavatý. Přes komplikace válečné doby je při zpětném pohledu činnost Divadla Hanácké obce na jevišti Národního domu v této těžké době více než úctyhodná.
První poválečnou inscenací byla hra A. Jiráska Gero, uvedená již 22. června 1945. Repertoár se v té době opíral o osvědčené klasické tituly české i světové dramatiky. Ústřední postavou spolku zůstával i v této době T. Leitner. O kvalitě jeho vedení svědčí i jeden z největších úspěchů souboru, jímž byla účast na Jiráskově Hronově v srpnu 1946, kde se s hrou K. Čapka R.U.R. divadlo umístilo na 3. místě a Vlasta Kubíčková získala ocenění za roli Heleny Gloryové.
O dobrém renomé souboru svědčí spolupráce s R. Deylem st., pokračující i nadále po válce (F. Tetauer: Znamení býka – 1947, J. K. Tyl: Paličova dcera – 1951 a N. A. Ostrovskij: Výnosné místo – 1952). Obzvlášť výrazná byla jeho účast v inscenaci Shakespearova Kupce benátského (1948), jejíž uvedení sám inicioval. V projevu na vzpomínkovém večeru k uctění památky zemřelého herce souboru Franty Fryborta v roce 1966 R. Deyl st. řekl: „Nepřeháním – byl to večer, jaký Prostějov dosud nezažil. Všichni účinkující mluvili nesnadný blankvers tak, že jsem jásal. Hra měla jiskru, správnou dynamiku i tragiku. (…) Frybortovi spolupracovníci Marie Novotná, Vlasta Kubíčková, Leitner, Zlámal, Kubíček, Pastorek byli vášnivými přímo asketickými jeho pomahači, a proto měl Prostějov divadlo stojící v pořadí tehdejších ochotnických scén na prvním místě.“
V roce 1957 došlo k zásadní změně v organizaci souboru. Jeho zřizovatelem se stal závodní podnik Železárny Prostějov a divadlo tak bylo odborem jeho klubu ROH. Díky tomu se výrazně zlepšila materiální základna a soubor získal záruku nerušené činnosti, což se brzy projevilo i na počtu a kvalitě dalších, od této doby však převážně dětskému publiku určených představení. Jejich úroveň se dočkala ocenění, když za inscenaci čínské pohádkové hry F. Pavlíčka na motivy H. Ch. Andersena Slavík získal soubor ve Svitavách v roce 1959 první místo v celostátní soutěži Lidové umělecké tvořivosti v oboru her pro mládež a zároveň i čestnou cenu ministerstva školství a kultury. O rok později zvítězil na krajské přehlídce malých jevištních forem v Bruntále s pásmem Za pohádkou, v němž se Vlastě Kubíčkové a Miloši Mrázkovi podařilo zdramatizovat a vtipně propojit šest různých pohádek. Na scéně vytvořené podle návrhu architekta Miloše Libry hrály vedle dospělých herců i děti. Další zdařilou inscenací určenou dětem byla v roce 1962 Erbenova pohádka O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku. Divadlo Hanácké obce se tak stalo jedním z mála amatérských divadel hrajících pro děti.
Představení Carevič, 29. a 30. října 1940. Jára Pospíšil v pohostinském vystopupení na scéně Národního domu. (Fotografie kolorována)
Herci v představení CareviČ: zleva Theodor Leitner, Anežka Soldánová-Frýbortová, Jára Pospíšil, Terezie Pacholíková-Jarská, Drahoň Krapka a Jiří Staněk. (Fotografie kolorována)
V repertoáru nechyběly ani hry pro dospělé. V režii V. Kubíčkové dosahovaly zaslouženého ohlasu i na různých přehlídkách. V roce 1962 uvedl soubor hru O. Daňka Svatba snětkového podvodníka, v níž vystoupil jako host Rudolf Deyl ml. Inscenace se dočkala hned v následujících dnech pěti repríz a pokaždé byl sál Národního domu vyprodán do posledního místa.
Od 70. let tvorba pro děti ještě výrazněji narůstala a mezi lety 1970 a 1980 dosahovalo Divadlo Hanácké obce s pohádkami v režii V. Kubíčkové s nápaditou poetickou scénografií Zdeňka Václavka uznání a ocenění na různých festivalech, zejména na přehlídce Divadlo pro děti v Ostravě-Porubě (J. Jílek: Pták Ohnivák a Liška Ryška – 1972, G. Matvějev: Kouzelná galoše – 1974 a L. Leonov: Pohádka starého lesa – 1977). O inscenační úrovni souboru v této době svědčí fakt, že byl v roce 1975 zařazen mezi špičková ochotnická divadla Jihomoravského kraje. V této době začala v souboru působit jako režisérka Jana Hrušková, dcera V. Kubíčkové. Choreograficky se na představeních podílela učitelka tanečního oboru Lidové školy umění v Prostějově Eva Flašarová. S některými inscenacemi (E. Krásnohorská: Medvěd a víla – 1979, V. Čort: O líných strašidlech – 1988) se soubor úspěšně účastnil nejen zmíněné ostravské přehlídky, ale i přehlídek jiných, například v Napajedlech a Krnově, a zajížděl také do Blanska, Olomouce, Znojma, Němčic nad Hanou a dalších míst. Převažující orientace na tvorbu pro děti byla v době normalizace i smysluplným řešením jak odolávat oficiálnímu tlaku na repertoár. Soubor však pokračoval i v uvádění náročnějších her pro dospělé publikum. K úspěšným inscenacím patřila například hra J. Otčenáška Víkend uprostřed týdne (1976), v níž na celostátní přehlídce v Úpici získala za herecký výkon cenu Alena Obrová (roz. Vychodilová). Mezi další herecké opory v této době patřili Ivo Suchánek, Jan Hlaváč a Jarmila Hlaváčová, z mladších členů Hana Lužná (roz. Peštuková). Ani v tísnivé době normalizace neztratilo Divadlo Hanácké obce svou tvář a nepozbylo své významné postavení v amatérském divadle regionu.
Po roce 1989 přišel soubor o svou zkušebnu, kterou mu poskytoval jeho zřizovatel Závodní klub Železáren, a v roce 1993 i o svého zřizovatele. Stal se samostatným subjektem s názvem Ochotnický spolek Divadla Hanácké obce. Městské divadlo mu umožnilo pokračovat v jeho činnosti v prostorách Národního domu. Soubor se na oplátku zavázal nastudovat ročně alespoň jedno pohádkové představení pro dětské abonentní cykly. V těchto nových podmínkách se stala klíčovou osobností režisérka, dramaturgyně i vedoucí souboru Hana Lužná.
Za poslední léta divadlo nastudovalo několik výrazných inscenací. Patří mezi ně pohádka J. Paulů Král 3333 (2002) nebo Strakatá komedie (2003) J. Čapouna, který napsal tuto hru ve stylu italské commedie dell’arte. Za zmínku stojí, že se dočkala dvaadvaceti repríz, řady kladných ohlasů i hostování v Moravském divadle v Olomouci. Úspěšná inscenace Poláčkovy hry pro děti Edudant a Francimor z roku 2004 našla své početné publikum jak v Prostějově, tak i v širším okolí.
Od 90. let začala část souboru pod vedením svého člena Zbyňka Melky uvádět zároveň i hry pro dospělé. Převažovaly s chutí a elánem hrané komorní komedie a frašky. Prvním představením této paralelní linie repertoáru byla Machiavelliho Mandragora, dále Šamberkův Blázinec v prvním poschodí, následoval Čechov (Námluvy, Medvěd a Slzy, které svět nevidí). Pozornost si zasloužila také inscenace hry Roberta Andersona Poznání šokem (1993) v úpravě Z. Melky. Ale i celý soubor Divadla Hanácké obce se znovu vracel k repertoáru pro dospělé publikum. Takovou inscenací byl například Ženský boj (2006) V. K. Klicpery, na jehož režii se podílel i další odchovanec souboru, herecky, hudebně i režijně nadaný Miroslav Ondra.
Dlouholetá a intenzivní činnost souboru, příznivé tvůrčí klima i zmiňovaná častá hostování významných herců a divadelně vstřícné prostějovské publikum, to vše vždy přitahovalo talenty. Proto ani nepřekvapí, že během let v souboru začínaly některé později úspěšné divadelní osobnosti, například Bohumil Pastorek (Realistické divadlo Z. Nejedlého), Milena Dvorská (Divadlo E. F. Buriana), Jana Vychodilová (Divadlo S. K. Neumanna), Jaroslava Vysloužilová (Šumperské divadlo) či Petr Oslzlý (dramaturg a herec brněnského Divadla Husa na provázku). Příběh Divadla Hanácké obce je příkladem jak proměn amatérského divadla posledních osmi desetiletí, tak i příběhem houževnatosti a lásky k divadlu.
Panna, která řekla: Ano!
Herečky z představení Panna, která řekla: Ano! pózovaly v kostýmech na terase Národního domu v září 1928. (fotografie je kolorována)
